Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tintin a chrám Slunce

20. Duben 2009 | autor: Zarkoff

Častým narativním prvkem v Hergého tintinovské sérii je „cesta“. Již v albu Tintin v Americe náš neohrožený reportér pronásleduje gangstera Bobby Smilese napříč Spojenými státy, v albu Faraonovy doutníky se Tintin vydává po stopách pašeráků drog z Káhiry až do Indie, v albu Ulomené ucho se dostane ze San Teodora do pralesa ke kmeni Arumbayů, v příběhu Černý ostrov Tintin cestuje po Anglii z Doveru do Kiltochu na severu Skotska, atd. A to nemluvím o slavné Tintinově cestě na Měsíc, která se snad také někdy objeví v českém překladu na našem trhu. Nejde však přitom nikdy o klasické cestování; Tintin buďto někoho pronásleduje nebo před někým prchá, jeho cesta je plná nehod nebo přímo karambolů, náš hrdina létá letadlem, jezdí autem, cestuje ve vlaku, a nebojí se ani chodit pěšky.

chrslun_obalka.jpg

Motiv cesty převládá i v albu Chrám Slunce, který si dnes mohou přečíst i čeští čtenáři; jeho děj bezprostředně navazuje na příběh 7 Kříšťálových koulí. Tintin zde necestuje sám, ale (kromě stálého společníka Špunta) jej doprovází kapitán Haddock a mladý indián Zorrino. Vydávají se po stopách uneseného profesora Hluchavky a jejich cesta vede z peruánského přístavu Callao přes Kordillery do jihoamerického vnitrozemí. Celé putování pak končí v inckém Chrámu Slunce, kam zčistajasna vpadnou na nezapomenutelném půlstránkovém obrázku na str. 47.

Nutno ovšem dodat, že motiv „zapomenuté říše Inků“ není v dobrodružné literatuře nijak nový a byl před Hergém již několikrát literárně a mnohokrát komiksově zpracován. Hergé jej však obohatil o několik nových detailů, mezi nimiž nechybí řada obvyklých nešťastných eskapád kapitána Haddocka, roztomilá nedorozumění s nahluchlým profesorem Hluchavkou a obrázky vkládané do závěrečné sekvence, které ilustrují vytrvalé (i když bezvýsledné) pátrání neohrožených detektivů Kadlece a Tkadlece. V příběhu Chrám Slunce kapitán Haddock, pronásledovaný smůlou, vynalézá několik nových nadávek, např. „sůvy z nudlí“, „tepicháři“, zcela nekorektní „Čukčové čokoládoví“, či „vycpaná ochechule“.

Při zobrazení inckých reálií se Hergé nepochybně inspiroval knihou Charlese Wiesnera „Peru a Bolivie“; po narativní stránce byl jeho vzorem Gaston Leroux a jeho román L’Epouse du soleil [Nevěsta Slunce], v němž dokonce vystupuje indián z kmene Kečua jménem Huascar.

chrslun_uk.jpg

Z Callaa Tintin s Haddockem cestují nejvýše položenou železniční tratí na světě. Trať však ve skutečnosti nevede do Jaugy, jak si přečteme v albu, ale do Huancavelicy. Během této cesty jsou naši přátelé nuceni vyskočit z nebezpečně zrychlujícího vagonu. Na str. 15 spatříme neohroženého Tintina, jak skáče do řeky. Padá z vagonu rovnou dolů, což je ovšem kámen úrazu: skok z rozjetého vozu dolů do řeky by ve skutečnosti nutně musel probíhat přibližně po parabolické trajektorii, že ano, páni fyzici?

Při práci na albu Chrám Slunce Hergé poprvé pracoval podle živých modelů: oblékal Jacobse a další své spolupracovníky do příslušných oděvů, upravoval jejich postoje a ty pak přenášel na papír. Jako všechny ostatní Hergého práce, i tento příběh je kreslený klasickou čistou linkou, je dokonale čitelný, jeho narace je lineární a napínavé sekvence a nebezpečné příhody jsou odlehčovány gagy založenými povětšinou na Kapitánových nehodách a jeho barvitých průpovídkách.

Kromě shora zmíněného půlstránkového obrázku na str. 47 je struktura stránek v celém albu jednotná: jsou zde vždy 4 stripy na stránku, ovšem s jedinou výjimkou potvrzující pravidlo: na str. 9 se první strip rozpadá do dvou úzkých „pásků“, jejichž forma skvěle vystihuje kontraproduktivní nervozitu a spěch kapitána Haddocka chvátajícího na pomoc Tintinovi.

Sedm křišťálových koulí

9. Březen 2009 | autor: Zarkoff

Recenzent českých vydání komiksové série Tintinových dobrodružství nemá snadnou úlohu. Vše podstatné bývá obvykle řečeno v úvodu na předsádce před první stranou příběhu. Pokusím se nicméně k těmto základním informacím přidat pár osobních postřehů.

7kouli.jpg

První část dvoudílného Tintinova jihoamerického dobrodružství (do Jižní Ameriky již náš neohrožený reportér zavítal v příběhu „Ulomené ucho“) se odehrává ve Francii, neznamená to však, že by děj byl proto méně zajímavý a méně napínavý. Po úvodní zábavné šestnáctistránkové sekvenci, která končí katastrofální návštěvou Tintina a kapitána Haddocka v Music-Hall-Palace a ve které se čtenářům představí Tintinovi staří známí (profesor Hluchavka, komorník Nestor, policejní úředníci Kadlec a Tkadlec, generál Alcazar a operní diva Bianca Castafiore), začíná postupně růst napětí, úměrně tomu, jak kletba Rascara-Capaca dopadá na jednotlivé členy Sanders-Hardmuthovy expedice. Závěrečných 24 stran je pak věnováno pátrání a pronásledování únosců profesora Hluchavky, které naše protagonisty (Tintina a Haddocka) neodvratně (ve druhém dílu) nesměruje na jihoamerický kontinent. Čtenář zde může naplno vychutnat Hergého narativní mistrovství, neboť místa se stupňovaným napětím pravidelně střídají humorné sekvence, které zauzlující se zápletku skvěle odlehčují.

Detektivové Kadlec a Tkadlec jako obvykle v celém zamotaném případu dokonale tápou, Tintinův psík Filuta se vyžívá v pronásledování kapitánovy siamské kočky, kapitán Haddock chrlí barvité nadávky, nahluchlý profesor Hluchavka pronáší zcela nepřípadné repliky, a tak se pátrání dostává po malých krůčcích dopředu jen díky postřehu a inteligenci našeho neohroženého reportéra.

7kouli_ukazka.jpg

Na definitivní verzi příběhu spolupracoval s Hergém bývalý operní barytonista Edgar-Pierre Jacobs (který se později proslavil sérií Blake et Mortimer). Optimisticky založený a hlučný Jacobs byl co do povahy přímým opakem nenápadného a introvertního Hergého; oba se však po tvůrčí stránce skvěle doplňovali. Společně navštívili bruselské divadlo a pořídili zde náčrtky pro úvodní music-hallové scény. Společně v Boitsfortu (nedaleko Hergého bydliště) objevili vilu, která se stala předlohou pro dům profesora Bergamotta přesto, že za války sloužila jako sídlo SS!

U některých čtenářů alba vzbudila nelibost šesticípá hvězda, která se objevuje na velkém obrázku na str. 16 za zády kouzelníka. Hergé, kterého tito čtenáři obvinili z antisemitismu, musel pracně vysvětlovat, že obrázek nemá žádný rasistický podtext, že jeho cílem bylo jen přispět k iluzivní magické atmosféře kouzelníkova vystoupení.

Tak jako ve všech Hergého albech, i zde je členění stránek zcela klasické a pravidelné: téměř každá stránka (až na 4 případy) se skládá ze čtyř stripů po dvou až čtyřech (nejčastěji po třech) obrázcích. Dialogy v bublinách mají rozsah daný konkrétní situací. Výjimkou nejsou případy, kdy zabírají 2/3 až ¾ rozsahu daného obrázku; přitom však v albu najdeme četné sekvence zcela beze slov.

Překlad Kateřiny Vinšové má velmi dobrou úroveň. Jsem si vědom toho, že cizí text nikdy není možné překládat doslova. Přesto mě však například zarazilo, že ve 4. stripu na str. 38 přeložila francouzský text „… il avait l’air de souffrir atrocement…„ slovy „…křičel jako smyslů zbavený…“ a ne „…zdálo se, že strašně trpí…“, že si v replice ve 2. stripu na str. 50 přidala do Nestorových úst slova „Co vám mám říkat…“ a že v 1. stripu na str. 57 zmizela v Alcazarových úst věta „Oh! Yé n’ai rien à lui réprocher…“, tj. „Ó, nic mu nevyčítám…“. Alcazarovu otřesnou francouzskou výslovnost pochopitelně nebylo možné do češtiny přetlumočit, a tak překladatelka jenom zvětšila počet jeho replik pronášených ve španělštině.

Tintinova dobrodružství #10 – Záhadná hvězda

23. Červen 2008 | autor: Zarkoff

„Konec světa se blíží! Nastávají dny hrůzy! Všichni zahyneme!“ volá šílený prorok Filipulus. Není se co divit, vždyť příběh o záhadné hvězdě psal Hergé v letech 1941-42, uprostřed vítězného tažení Hitlerovských vojsk Evropou. Úzkost, která v těch letech doléhala na obyvatele starého kontinentu nalezla odezvu i na prvních stránkách komiksu „Záhadná hvězda“. Nesnesitelné horko, které vyvolává nová hvězda, jež se nezadržitelně řítí k Zemi, vyhání obyvatele z domů a krysy ze svých úkrytů. Tísnivá atmosféra se ještě prohloubí, když Tintin pohlédne do dalekohledu a spatří v něm obrovského pavouka. Poté, co si Tintin odbude hrůzostrašný sen (sekvence zcela neobvyklá v Hergého tvorbě), se situace poněkud zklidní: bolid se nesrazí se Zemí, ale jeho úlomek dopadá do Severního ledového oceánu. Tím končí úvodní část příběhu a začíná část druhá: vědecká expedice zamíří k meteoritu na palubě lodi „Aurora“.

zahadna_hvezda.jpg

Honba za meteorem
Lodi velí kapitán Haddock a kromě Tintina a nezbytné posádky se na její palubě plaví i reprezentativní vzorek vědců z Belgie, Švédska, Španělska, Německa, Švýcarska a z Portugalska. Je příznačné, že chybí Angličan a Ital (o sovětských vědcích nemluvě). V dalším ději však tyto osobnosti nehrají téměř žádnou roli: s úklady bankéře Bohlwinkela se úspěšně měří jen Tintinova vynalézavost a neústupnost kapitána Haddocka. Ten se s nepřízní osudu a s bankéřovými intrikami vyrovnává v prvé řadě sprškami barvitých nadávek: „Tři sta třiatřicet střílen! Keťasové! Vydřiduši! Basbomardoni! Strašáci do zelí! Raubíři! Podrazáci!“ atd. Zmocní se vzácného meteoritu vědecká komunita nebo konkurenční loď Peary, kterou vystrojil ziskuchtivý bankéř?

Příběh „Záhadná hvězda“ doznal ve druhém vydání z r.1954 podstatných změn; o nich se podrobně zmiňují úvodní poznámky na předsádce alba. V řadě tintinovských alb se o humorný doprovod stará dvojice Kadlec a Tkadlec. Ti se tentokrát objeví jen na str. 20 v davu, který se přichází rozloučit s lodí Aurora. V pozdějších vydáních autor na stejný obrázek přikreslil ještě dva bruselské rošťáky Quicka a Flupkeho, hrdiny jiné Hergého série. V nepřítomnosti obou neschopných detektivů leží humorné gagy (je jich v albu poměrně málo) na bedrech věrného Filuty. Pro zajímavost poznamenáváme, že průzkumný letoun, který hraje významnou úlohu v závěrečné části alba, je německý hydroplán „Arado 196“.

letadlo.jpg

Hergé minimalista
Album „Záhadná hvězda“ je typickou ukázkou Hergého kreslířského stylu, který je dnes znám pod jménem „čistá linka“. Autorova kresba se vyznačuje nejenom naprostou absencí šraf a rastrů, ale je tu vynecháno vše, co není podstatné pro daný příběh, vše, co je zbytečné pro pochopení situace: nespatříme nehty na rukou, tkaničky u bot, (většinu) knoflíků u košil a kabátů. Také prostředí města, Tintinova bytu i astronomické observatoře nám může připadat podivně prázdné. Čtenář, který je stržen dynamickým a napínavým vyprávěním, si to však pravděpodobně ani neuvědomí.

aurora.jpg

Hergé, autor textů
Jak je to u Hergého zvykem, i tento příběh je bohatý na dialogy. Je-li třeba něco objasnit nebo podrobně vysvětlit, autor se nevyhýbá zatížit daný obrázek textem, a to někdy do té míry, že obrázek bývá stlačen někam do kouta (viz str. 6, 9, 11, 12, 13, 20, 22 apod.), popřípadě zcela potlačen (jak je tomu na poslední straně 62). Naopak tam, kde by byl text zbytečný (viz třeba str. 57), autor neváhá zařadit němé sekvence. Za povšimnutí také stojí střídmé využití onomatopoií.

Překlad Kateřiny Vinšové je již tradičně kvalitní. Pravděpodobně měla své důvody, proč na 9. obr. na str. 11 vynechala vloženou větu „…nebo skupina čar…“ (francouzsky „…ou chacun de ces groupes de lignes…“), proč text na 8. obr. na str. 21 rozšířila o větu „Doplují k našemu aerolitu před námi“ (ve francouzském originálu chybí) a proč text v 6. obr. na str. 27 přeložila jako „…ať si dá pozor na můstku…“ (ve francouzském originálu „…d’être prudent en revenant sur le pont…“, tj. „…ať si dá pozor, až se vrátí na palubu…“).

zavalen_cisly.jpg

V redakčních poznámkách na předsádce s překvapením objevíme sdělení, že česká verze byla vytištěna v Číně!

Během Druhé světové války byla Belgie obsazena fašisty a deník Le Soir, ve kterém vycházela první verze příběhu, patřil ke kolaborantským tiskovinám (jinak by ani nemohl vycházet). Všichni členové redakce (s výjimkou Hergého, který v deníku pouze otiskoval své komiksové stripy) byli proto po osvobození souzeni za kolaboraci s nacisty. Přesto však Hergé nesměl po určitou dobu vykonávat novinářskou práci. To mu nijak nevadilo, protože se tak mohl v klidu věnovat komiksům a úpravám svých starších prací.

puvodni_verze_a_z_r_1954.jpg
Americká vlajka z původní verze a vlajka Sao Rica z r. 1954

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář